Pyreneje 2011

Pyreneje 2011 aneb na horách jako doma . . . . 

1. den 23.7.2011 ve 23 hod odjezd z Brna směr Německo

2. den 24.7. 2011 Nuvuberg, Heil – Bronn, Heidelberg, Karlsruhe, Freiburg

okolo 9.30 – 10 hod Francie – Basel, Mulhouse, Belfort, Besancon, Dole, Chalon, Paray, Digoin, Vichy, Ussel, Brive, a nocování u vesničky Creysse.

Dodatky dne z deníčku – noc i ráno uběhly/ujely takříkajíc poklidně (exces 170 km/h jsme zaspali). Terno dne – aneb jak to dopadá, když jste natěšení an meloun – po dlouhé cestě s představou, kolik kiláků vás ještě čeká se nadchnete pro každou blbost. A tak všichni nedočkaví a natěšení, jsme nadskakovali nedočkavostí, kdy konečně zajedeme na odpočívadlo a rozkrojíme náš meloun z Tesca, zakoupený ještě v ČR. Když jsme se dočkali a samýma sbíhajícíma slinama ani nedýchali, co přišlo za překvapení? Melou růžový jak sele, po okrojajích dokonce bílý!! Tragédie! Nevím co mě za ten den rozesmutnilo více! Nastal tedy řízkový útok.

Okolo 17.hodiny odpolední se řítíme směr Vichy, tepla přibývá, jedeme mimo placené úseky dálnic, a tak je možnost pozorovat krajinky! A že je na co koukat! Francouzské domky, slunečnoicová pole a všudypřítomná hejna krav. Kdyby tak dojily čokoládu, jak ta fialová aplská!

3. den 25.7. 2011 stále Francie - Cahors, Montauban, Toulouse, Auch, Tarbes

Španělsko – Sallent de Gallego s jezerem Embalse de Lanusa (nocování)

Prohlídka města Toulouse, zamračený mrholivý den a degustace správně vypečené francouzské bagety. Zastávka číslo dvě byla v Auchu s prohlídkou obrovitásnké francouzské arcidiecéze

A hurá na horské serpentiny francouzských Pyrenejí, ve výšce 1 400 m.n.m, zvěčnění a naložení stopujícího horala, vymrzlého větrem zbičovaného francouze.

  

Sallent de Gallego s jezerem Embalse de Lanusa, místo, kde jsme to následně zapíchli (sjeli jsme autem na nějakou vedlokolejku), rozložili stany a slavnostně otevřeli pivko ještě z Česka. Musím dodati, že při projíždění městečka jsem se rozplývala, španělské kamenné domky, dokonce i umělá bouldrovka!  

4. den 26.7. 2011 Kemp San Nicolás de Bujaruelo (středověký most Ponte de Bujaruelo a řeka Río Ara).

Aktivní a natěšená jsem vstala jako první už v 7. Vydala jsem se prozkoumat terén, byla jsem uchvácena z horských velikánů a skalisek! Dojeli jsme do kempu San Nicolás de Bujaruelo, kde jsme samosebou neměli v plánu platit za místo k nocování! Ach ty studentské rebelie a spaní pod širákem, náš denní chléb, či rohlík?

Naplánovali jsme něco na rozejití, namířeno jsme měli směr Refugio de Ordiso – Refugio de Labaza, ale deštivé přeháňky nám výlet skrouhly. A tak to dopadlo poflakováním u řeky, „no co, jsme na dovolené“ (To jsem pak však slýchávala docela často, obzvláště v ranních hodinách, kdy jsem podotýkám ZEZAČÁTKU měla ambice ty lenochy vytáhnout dřív ze spacopytlopostele. Rychle jsem pak vystřízlivěla ze své naivity).

V kempu jsme poznali mladou češku Vladku, která už několikátý rok žije a pracuje ve zdejším kempu, příjemné poznání, dala nám pár užitečných tipů včetně lezeckých oblastí! My ji na oplátku počastovali nefalšovanou českou meruňkovicí!

5. den 27.7. 2011 První den treku 

Z kempu San Nicolás de Bujaruelo směr Torla, kde jsme nezajížděli, pouze tímto směrem odstavili auto a šli na 3 denní trek kde k oficiálnímu startu Pradera de Ordesa nás čekalo asi 6 km po asfaltce do kopce, jezdil tam autobus, ale z Torly. A stopaře nebral. No co, nejsme z cukru a takový strečink před výšlapem vůbec není k zahození!

Trocha teorie. Buďmě chytří! Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido byl jedním z prvních národních parků (1918 - královský dekret, rozloha 20,5 km2). Patří mezi nejkrásnější přírodní celky nejen ve Španělsku, nýbrž v celé Evropě. Jeho srdcem je 15 km dlouhý a více jak 800 metrů hluboký vápencový kaňon ledovcového původu široký jeden až tři kilometry.

V Pyrenejích vedou v podstatě dva druhy cest. Trasy GR(Chemin de Grande Randonnée) značené bílým a červeným pruhem, trasy většinou nevedou přímo přes vrcholy a docela často procházejí vesnicemi. Druhým typem cest jsou HRP (Haute Route Pyrénéenne). Jsou v průměru ještě hůř značené než GR a jsou také daleko náročnější, jelikož se snaží jít v podstatě co nejvíce po vrcholech.

Z Pradera de Ordesa (1 320 m.n.m.) přes parkoviště následujeme značení pro Senda de los cazadores (Cesta myslivců), po přejití mostu Puente de Cazadores začne nehorázná a náročná (vzhledem k těžkým báglům, které se nám chechtají na zádech) stoupačka vedoucí přes listnatý les, Stezka nás v serpentinách vede téměř v jednom bodě vzhůru celých 700 m převýšení, odměnou je nám pohled z vyhlídky Mirador de Callcilarruego (1 950 m.n.m.) nejen dolů do údolí Valle de Ordesa, ale i na kaňon Ordesa, dechberoucí, to mi věřte přátelé! V extázi z krásy přírody míjíme Refugio y mirador de Callcilarruega (malá chatka, spíše přístřešek) a plnou polní nasazujeme na traverz po římse Faja de Pelaytáhnoucí se po jižní straně kaňonu – Refugio de Abé – a dále, kde jsme zastanovali v oblasti poblíž Clavijas de Soaso (clavijas jsou španělsky nýty, řetězy a touto cestou se dá dojít taky k Refugio Goriz, avšak s těžkým báglem jsme to neriskovali, přece jenom jde o přímý výstup skalním srázem). Úplný konec Ordesy tvoří Circo de Soaso s nádherným vodopádem Cola de Caballo neboli Koňský ocas. Platí zde základní pravidla pro trampování. Podle španělských zákonů můžeme stan rozbalit až po setmění, v nadmořské výšce nad 2000 m.n.m. a noční stanoviště musíte opustit v brzkých ranních hodinách.

 Za zmínku ještě stojí, že v NP Ordesa y Monte Perdido najdeme jednu z nejhojnějších populací kamzíků na světě (potkali jsme a ne jednou!!), je možnost potkat i plaché sviště (taky jsme měli tu čest), tetřevy nebo mohutné prase divoké (tyto dva unikáty jsme bohužel/bohudík nepotkali, ačkoli setkání s čuníkem by mohlo být přinejmenším zážitkové :). Vyčetla jsem, že počátkem 80. let 20 století nebyl problém narazit na kozorožce pyrenejského, ale ten už zcela vyhynul. 

Celá cesta nám trvala zhruba 4,5 hod (počítáno i s 6 km cesty po asfaltce). 

6 den. 28.7. 2011 Druhý den treku - po loukách k Refugio de Góriz (2 200 m.n.m.), kde bylo lidí jak opic (zde jsme nechali batožiny a nalehko jen s pitím rázovali směr přes Las Escaleras - „Schody“), vydali jsme se přímo vzhůru na sever, kde nám mužici (kamenné mohyly) ukazovaly směr, sem tam i správný ;-). Cesta se dala rozložit do třech částí. Tou první je začátek cesty, kdy jsme postupovali severně, kde na španělské poměry bylo značení vcelku dobré, sem tam nějaké neledovcové potůčky a nastává kamenné bludiště. Obrovité kamenné bloky se střídají s menšími.

Zhruba po dvou hodinách pochodu, sem tam řetězy a lana, jsme dorazili k druhé pomyslné části - Lago Helado3 000 m.n.m., malému jezeru ležícím ve stínu Cillindro, sesterskému vrcholu hory Perdido. kde se nám přihodila malá kuriozita. Těsně před sestupem k jezeru dolů Míša zvolal „Jsou tady nějací Češi?“ a od jezera se ozvalo „Tadýýý“, tak jsme se potkali s českým párem, vyměnili užitečné informace a dostali tip na zpáteční cestu z vrcholu – prý si část můžeme zkrátit a sjet po firnu (pro mě osudové, pro okolí směšné, viz níže). 

Tak jsme dali Tatranku, zatli zuby a hupky nahoru po suťovisku, třetí a nejnáročnější části vyžadující opatrnost, do prudkého kopce směr jihovýchod (velice jsme ocenila trekové hole) na Monte Perdido (Ztracená hora) 3 355 m.n.m. (3.nejvyšší horu Pyrenejí a zároveň nejvyšší vápencovou horu Evropy!), euforie na vrcholku byla do každé buňky proudící! Jupíííí jsme tááám! 3 hodiny dřiny a stanuli jsme na vrcholku třetí nejvyšší hory Pyrenejí. Nastalo focení ve velkém.  

Ovšem cesta zpět po již zmíněném firnu vzala za své. Ta rozhodně stála za to! Minimálně co se týče posílení břišních svalů (smích). Abychom se aspoň trochu vyhli suťovisku, v mírnější spodní části jsme dali na rady českého páru a že teda vyzkoušíme, jak to pofičí. První jel Míša, sjel, nachystal foťák a mohla jet Maki – ze začátku dobrý, držela se pěkně, pak přišel zlomový bod a Maki fičela po zadnici jak namydlená. Ovšem hřeb večera nastal, když jsem nastoupila já, přišlo mi to najednou všechno strašně vtipné, soustředěnost na jízdu míň než nulová a tak jsem žuchla hned na 

začátku a jak jsem jela, tak jsem se řehtala, a Míša fotil a Peťa s Maki se smáli. Vniveč přišla i pomocná ruka od Michala, kdy se mě s dobrým úmyslem snažil zastavit, nabrali jsme kurz oba :-) mokrá jsem byla doslova až na prdel! 

Cesta k chatě Goriz nám trvala zhruba 2,5 hod, rychle pro batožiny – většina lidí je zde odkládá, nemá smysl se trmácet z těžkým báglem až nahoru. Krást by se tu nemělo, ale je i možnost za poplatek batohy zamknout v chatě do skříněk.

Rozložit náš luxusní domek u chaty, kde je tolko lidí se nám vyloženě příčíilo, vydali jsme se tedy dále od chaty Góriz po Faja Luenga (kde jsme našli perfektní místo na zastanování a teplý potok (nožky blahem mlaskaly) :)

7. den 29.7. 2011 Třetí den treku
Den nám začal zase sluníčkem a příjemným počasím. Děti štěstěny! A tak naloženi o něco méně (podstatnou část jídla jsme již stačili zlikvidovat! Jak do žumpy, bezedný žaludek hadr!). Faja Luenga, málo frekventovaná, příjemná cesta vedoucí až ke známé Rolandově bráně La Breche de Rolando 2 807 m.n.m., což je 100m vysoká a 40m široká skalní průrva na španělsko – francouzské hranici, ke které se váže legenda. Průrva prý byla vytvořena rytířem Rolandem, který rozetnul skálu svým kouzelným mečem Durandalem při snaze ho zničit, aby nepadl do zajetí nepřátelských muslimů.

Cesta k bráně byla pohodová, zdolali jsme převýšení 507 metrů, v rozťaté průrvě nás čekaly davy turistů. Krása nedotčených hor byla tatam. Od brány k již francouzské chatě Refuge des Sarradets ou de la Breche de Roland 2 587 m.n.m. po řádně natátém a kluzkém ledovci Glacier de la Breche, ke konci se mu dalo vyhnout cestou po suťovisku.  



Od chaty zástupy lidí pokračovaly, šli jsme po HRP směr Puerta de Bujaruelo o de Gavarnie (2 273 m.n.m.), chvílemi cesta připomíná ferratu, resp. velmi nenáročnou ferratku, což je příjemné zpestření a člověk při soustředění na řetězy a kovové pruty jakožto zábradlí zapomene na davy turistů před a za. A tak sestupujeme a sestupujeme stále níž, horka přibývá, potkáváme přístřešek sloužící k přespávání Cabana de „electricas“ (po průzkumu vnitřku se s nechutí konstatuji, že bordel, smrad a špína si vzájemně konkurují), kde je zeleněji a bohužel i sakra tepleji, nakonec se dostáváme k nám již známému kempu San Nicolás Bujaruelo 1 338 m.n.m. Míša s Maki stopnou auto, aby zanedlouho přijeli s autem a tím pádem i konečně pořádným jídlem!



8. den 30.7. 2011
Den ve jménu odpočinku byl pojat doslova. Enormně pozdní snídaně následovaná praním (enormně) špinavých věcí, kdy naše zhnilost vyvrcholila využitím pračky v kempu za 4Ečka. Poklidné odpoledne pokračovalo lezením (skály kousek od kempu s razantním výstupem – křoviska, kopec skoro kolmý – rozvička před lezením dokonalá!). Mohli jsme zde objevit cesty od 4 asi do 6, hezky odjištěné, první nýt nebyl nijak vysoko a všechny byly dost blízko, takže pro nás – zatím začátečníky – ideální :-)
K pozdnímu odpoledni se naše kotvy začaly zvedat, cílem bylo odplout zase dál. Naše česká známá Vladka z kempu nám dala tip na supermarket směrem do Boltaňy (jeden by řekl, hledej velký obchod někde uprostřed města. Omyl! Po bloudění a marné snaze rukama či nohama vymámit ze Španělů kde by asi tak mohlo být „supermerkádo“ - na angličtinu se tady vážně nehraje-, jsme jej našli asi 1-2 km směrem od města zapadlé u silnice). Hurá – ozývalo se z našich úst při spatření té kouzelné budovy, ještě v euforii z nalezení jsme naklusali dovnitř a dopřáli si jako předkrm vaničku čokoládové zmrzliny (rozkošná, a s čokoládovýma kudrlinkama :) a jako završení hlavní chod, meloun! (Účinky této kombinace jsme pocítili všichni následující den ráno).
Nocovat jsme se rozhodli pod otevřenou střechou staré pily v blízkosti městečka Plan. Nač se zabývat stavěním stanu! Spacáky jsme rozhodili pod přístřešek, otevřeli Sangriu a láhev červeného (španělského, samozřejmě!) a pod hvězdnou oblohou pociťovali prázdniny, léto a díkybohu i teplo :)
9. den 31.7. 2011 



tzv. „den osudový“. Jednodenní výšlap – pro nás zdatné chodce spíše procházka (není nad to jít bez 15 či více kilového báglu a nikoli v pohorách, ale v sandálích – žůžo labůžo), ačkoli cíl byl položen výš než nejvyšší hora ČR. Nezbytné info ohledně oblasti - Zóna: Parque Natural Posets-Maladeta. Lokalita: Plan, Provincie: Huesca. Poblíž obce Plan 1 081 m.n.m. jsme zanechali auto a kráčeli k jezeru ledovcového původu - Ibón de Plan (Basa de la Mora), 1 908 m.n.m. - „Pohádkové jezero před bizarní skalní kulisou“Saravillo La Solanas – Refugio de Labasar – Ibón de la Plan (přímá citace z průvodce, z nějž jsme i trasu vybrali) a zpět.  

Pro nás oddechová, pohodová cesta, místy intenzivní stoupání, převýšení, které jsme zdolali bylo zhruba 915 m.n.m., po GR11 (červenobílé značení, na tu bídu co se týče španělského značení cest je GR11 značená ještě dost slušně:)). 

Krajinka pěkná, milá, alpského rázu, jen tu fialovou krávu jsme nikde nemohli najít. Počasí ukázkové, akorát u jezera, na které jsme se těšili jako malí Jardové, jsme zažili zklamání. Cestou k němu kolem nás projely 2 auta!! Takže jako o opuštěném liduprázdném koutku Španělska se o tomto místě rozhodně hovořit nedá. To, že u jezera byla chata s lidmi naše nemilé zjištění jen umocnila. Jezero pěkné, s lagunovitě modrou vodou. A sváča? Vivat české salámy a plesnivý chleba :)



Cesta zpět totožná, avšak šok co nás čekal u auta nám ještě den pěkně okořenil. Dveře dodávky pootevřené, pár věcí pohozených vedle auta. Okamžitě jsme vystřízlivěli z opojení přírodou a začali v šoku ověřovat ztráty vykradeného auta. Mě zmizel kompletně malý (a vela oblíbený!!) bágl obsahující dost funkčního oblečení (bolestné ztráty), hygienické potřeby, ponožky, všechno potřebné! Peťa chytře nechal v autě foťák, který už taky nenalezl. Michalovi zmizla 70 l krosna s vybavením, a dalším šokem byla ztráta veškerého lezeckého vybavení, páč vše bylo v jedné velké tašce, krve by se v nás nedořezal. (pozn. Lezecké vybavení jsme naštěstí objevili druhý den ráno zahrabané v autě). Nafotili jsme auto, prohlíželi okolí i popelnice a nechápali, proč nám probůh ukradli oblečení! Na policejní stanici nastala komedie číslo dvě, jelikož se španělé domnívají, že jsou antolik velkou zemí, že angličtina je pro ně zbytečná a zřejmě by ji měla nahradit španělština, neobtěžují se naučit ani základní výrazy. Domluva probíhala stylem „google překladač“, po nějakédobě je chvála bohu napadlo zavolat vcelku sympatickou španělku, která uměla alespoň trochu anglicky, tak jsme se ze slimáčího tempa hnuli aspoň na želví. Abych ale španělům příliš nekřivdila, musím jim přičíst velkou ochotu!
Hlavy jsme složili zase před dětským táborem pod širákem. A před spaním pořádného panáka naší zlaté české meruňky.
10. den 1.8. 2011 První den treku


Ráno přijela další várka táborových dětí, kukali na nás dost nechápavě. Ani se nedivím, tři vyorané myši ve spacácích před autem a ta čtvrtá – Peťa, se zrovna hrabal ven z auta. Nicméně směr asi 8 km severně od Benasque do kempu pod lázněmi Bans de Benasque.




 V krásných 16 hodin odchod pořes most Puente de Cregüena zhruba v nějakých 1600 m.n.m. dál po Solana de Cregüena.

Cesta na těžko s báglama trvala zhruba 2.50hod velice intenzivního a namáhavého stoupání (nutno dodati, překonali jsme španělský odhadový čas trasy 3.30h).  

Cesta Solana de Cregüena vypadala následovně. Ze startu šíleně strmá a to sice lesem, poté nějaké to suťovisko a nakonec obrovské šutry (tipuju žula?), akorát ladné skoky kamzíků jsme rozhodně nepřipomínali. Suma sumárum cesta, kor vzhledem k vedru, prozatím nejnáročnější. Část cesty nás doprovázel hukot řeky Rio Cregüena, chvílemi jsem zvažovala, jak moc bláznivé by bylo po hlavě do ní skočit, osvěžení by to bylo jistě ohromující.

V původním plánu bylo ještě přejít přes sedlo Collado de Cregüena a dojít k jezerům Ibóns de Coronas. 

Od plánu jsme upustili, jelikož hodiny ukazovaly okolo 20.hodiny večerní, tak bylo rozhodnuto, najít u jezera Lago de Creguena 2 657 m.n.m.(třetí největší jezero v Pyrenejích) vhodné místo pro stan. Jezero svírá hluboká dolina rozkládající se na jihozápad od vrcholu Maladeta. Byli jsme obklopeni impozantními vrcholy třítisícovek (téměř třítisícovek, mnohým chybí pár výškových).  

Najít toho správného fleka nebylo zrovna nejlehčí, vzhledem k šutroviskům obřích rozměrů, ale přesto jsme nalezli plácek, který připomínal vyschlou louži a zde se údála teď již úsměvná historka. Michal si šel vychutnat atmošku nahoru ať má ten správný výhled, kdy totiž na velké může pozorovat Pico de Creguena a jiné působivé vrcholky Pyrenejí?! 

A my aktivně postavili prozatím vnitřní stan, já si pěkně rozvázala pohory, ošetřila puchýře a s Maki jsme chytly nakažlivý záchvat smíchu, kdy nás Peťa počastoval komentářem „abys neoslepla“, když si zrovna převlíkal trenky. Jen co jsem odvětila „já už oslepla“ se to stalo. Peťa bez trenek, Maki bez bot a já s rozvázanýma pohorama na nohách a tu stan vzlétl. Okamžitě jsem vystartovala, ale samozřejmě, jak už to bývá dle Murphyho zákonů, stan ne a ne dohonit. Smích mě přešel, když přeletěl okraj a letěl daleko dolů k jezeru. Kamzíci by se v tu chvíli ode mě mohli učit. Ale jak už to v pohádkách bývá, všechno dobře dopadlo, stan jsem zachránila, šťastně jsme uvařili i zecpali véču a spali se střechou nad hlavou a plným bachorem.

11. den 2.8.2011 Druhý den treku

Budíček 7.30h! Tlumočím doslova „serem na to!“, venku byl vítr jak sviňa, mraky. Čeká nás výstup od jezera do sedla Collado de Cregüena 

ve výšce 2905 m.n.m., stále kámen a suťoviska, 1,5 hoďky a jsme v sedle. Od jezera do sedla už moc turistů nechodí, na mapě jde o černě značenou cestu.  

Ze sedla hurá dolů k jezerům Ibóns de Coronas 2 757 m.n.m. Výstup na Aneto byl se smutkem v srdcích odložen na druhý den, počasí si z nás dělalo šprťouchlata, Aneto v mracích, vítr velikánský. 

U jezer jsme napočítali hned několik provizorních přístřešků postavených z kamení, tvářící se spíše jako hromada kamení s dírou jakožto vchodem a nebyli jsme ten den jediní, kdo se schovával před větrem. Vládla pohodová atmosféra, kecalo se a nabíraly síly na výstup. Zbývalo doplnit vodu z vodopádku, který vtékal do jezer, a pak nohy hore (prozatím jsme nikdo nechytli běhavku aniž bychom použili nějakou chemii do vody!).

12. den 3.8. 2011 Třetí den treku

 Masivu Maladeta se říká střecha Pyrenejí. A právě na něm nalezneme nejvyšší vrchol Pyrenejí Pico de Aneto. Den byl ve znamení výstupu na Pico de Aneto (3 404 m.n.m.). 

Budíček 7.00 a byl by hřích nezmínit naši naprostoúžasněchutnouakalorickou snídani – teplé mlíčko ze zajíce (kdybyste se příliš divili, vyvedu z omylu – nikoli zvířete, avšak ze sójového nápoje označovaného Zajíc :-) ), do něj pěkně puding, nalámaná 70% čokoláda a zpečené sladké musli. Doslova hůůůůstá dobrota. Ale abych nezůstala u pouhého jídla, což byl pouze sladký start dne, který se pak na vrcholu dosladil do daleko sladších euforizujících pocitů než samotná snídaně!

Stan jsme nechali stát, ostatně, nebyli jsme jediní. Těžké bágly na nás taky zůstaly čekat u jezer a my prospěvujíc jdouce vpřed směrsedlo Collado de Coronas 3 196 m.n.m., kde se nám otevřel pohled na ledovecGlaciar de Coronas.

Od jezer se střídal převážně kámen a suť, místy sněhová pole – výše zmíněný ledovec. Záměrně jsme šli z jižní strany, abychom se z větší části vyhli ledovciGlaciar de Aneto a taky cestě, po které chodí většina turistů, s patřičným vybavením – mačky, cepín a tzn. ze severní strany od chaty Refugio de la Renclusa. Počasí nic úžasného, spíše pod mrakem, ale drželo se. Cesta do sedla Collado de Coronas +/- 1,5hod, následovala chůze po natátém ledovci Glaciar de Aneto a my vykračovali jako čuníci pěkně za sebou asi půl hodiny. 

Stáli jsme před očekávaným Puente de Mahoma neboli Mohamedovým krokem –úzký exponovaný hřebínek, ze kterého na obě strany spadají obrovské srázy. 

Mnoho turistů skončí výstup právě tady. Jméno symbolizuje, že cesta do ráje je uzoučká a stačí jediný chybný krok stranou, aby člověk skončil tam dole, v propasti, v pekle. Pojmenování vymyslel francouzský botanik Albert de Franqueville, který 20. července 1842 patřil mezi skupinu Francouzů, kteří společně s jedním ruským vojákem poprvé vystoupili na vrchol. Cesta nebyla nikterak náročná, tedy pokud netrpíte závratěmi. 

V euforii jsem běžela k vrcholovému kříži, jupí, konečně Aneto, moje srdcovka! V rychlosti jsme udělali nezbytné i zbytné fotografie, vstřebávali krásné pocity z vrcholu, žel museli zase nazpět, jelikož počasí nám přestávalo přát a začínalo mírně mrholit. Teplo taky zrovna nebylo, resp. ruce jsmě měli zmrzlé jak sobolí hovna. Tak rychle, než se z Mohamedova kroku stane skluzavka. Cestou dolů dojem trošku kazí davy turistů, které v dáli vidíme, jak stoupají od Refugia Renclusa.

Oběd jsme si už vychutnávali zase u našich starých známých jezer, ve kterých jsem se s klukama taky vykoupala. Ono pár dní bez sprchy a člověk dokáže nevídané, dokonce i vlézt do zhruba 7 stupňového jezera až po krk. A jelikož vylezlo i sluníčko (proč se mrcha neobjevila, když jsme byli nahoře?!), nebylo to pro mě zas až tak extrémní. 

Následovalo sbalení stanů a odchod dolů okolo Ibonet de Coronas, jezera, ze kterého se táhla říčka Barranco de Coronas, tahle cesta dolů pro mě byla víc než smutná, zamávala jsem Anetu a horám, a snad ne naposled. Napojení naGR11 až zpátky k parkovišti s autem. Končíme svůj pobyt v horách Aragonie a čekají nás další dobrodružství. Já s Míšou jsem šla notně napřed, pro auto. Při sestoupení k Refugiu de Coronas cesta vede GR11 po horší asfaltce a s každým krokem, kterým jsme blíž k údolí, roste teplota. Nabrereme Maki s Peťou a jedem úprkem směr Benasque (tady jsme si především dopřáli křupavou, čerstvě upečenou teplou bagetu a k ní nezbytnou přílohu – čokoládu, takovou tu dobrou, co už se u nás neprodává, červený obal Nestlé a na ní obrázek sklenice mlíka – no hramonie :), ve městě jsme dále slintali v 5ti poschoďovém outdoorovém obchodě.

Nutno poukázat na dvě události. První je, že Škorňa se rozhodla, že se k naší partičce přidá, tudíž zítřejší den se jelo do plánované Barcelony s mezizastávkou na letišti. Druhou radostnou událostí bylo, že se nám při zapnutí mobilu objevilo neznámé španělské číslo – španělská policie Našli část našich ukradených věcí!!? Nocovali jsme před Bielsou – náš dobře známý dětský tábor, spaní pod širákem a milion hvězd nad hlavou!

13. den 4.8.2011 Barcelona aneb z hor k moři

Budičéék, řvala Maki v 7 ráno. V mírném napětí, co se asi našlo jsme mířili směr policejní stanice v Bielse.Zřejmě bůh vyslyšel moje prosby, jelikož mě se vrátilo vše! Včetně báglu, veškerého funkčního oblečení, neuvěřitelné! Totéž bohužel nemohli tvrdit ostatní.

Škorňa na obrovském letišti v Barceloně vyzvednuta, dojela!

Barcelona, hlavní město katalánska a druhé největší město Španělska. Všem je známá i díky originálním stavbám Gaudího. 

Nejznámější dílo Gaudího je chrám Sagrada Familia, který není stále dostavěn (už sto let, na jihu mají na všechno čas ;). V centru města jsou samozřejmě další velmi známé Gaudího stavby jako dům Milá (Cassa Millá), dům Battló (cassa Battló) a Palau Guell. Mimo jiné má město i spoustu gotických památek a přístav taky stojí za podívanou.

Chvíli se snažíme pochopit systém barcelonských cyklostezek. Marné.Cyklostezky vedou chvíli po chodníku, chvíli po ulici, náhle mizí a zase se objevují.

Nutno podotknout, že město Barcelona je pěkné, ale na můj vkus extrémně velké (holt na města mou dušu neužije). Navíc po tolika dnech v horách si připadám jako nandrtálec. Všude zástupy turistů z nejrůznějších koutů světa, držíce foťáky a hladově fotíc co nejvíce obrázků. Do toho všeho vedro, že by jeden pad, a kupte si jako student čepované pivo za 5 euro! Tak jsme se spokojili s plechovkou, bodla. Přiznávám, že mě to zase táhlo zpátky do hor, a ne málo.

Ještě dodatek, zde se k nám přidaly zpět i holky Ála a Hanka.

Známá ulice La Rambla s pověstnými živými sochami nás nadchla (ale za sebe zase dodám, kde se hrabe Barcela na Pyreneje?).

14. den 5.8. 2011

To byla noc! Péťa v autě, Míša s Álou a Hankou ve stanu a my tři zbylé pod širákem. Všude samé breberky a broučci, tudíž vyspání unikátní. Tím že jsme večer nemohli najít nic příhodného ke spaní, zajeli jsme si více do vnitrozemí a tak nám nějakou dobu ráno trvalo, než jsme se dostali do letoviska Platja d´ Aro s tříkilometrovou pláží (severovýchodně od Barcelony). Odpočinek na pláži, sakramentsky slaná (ale teplá) voda Středozemního moře a celkový relax (mě by u moře stačil den, maximálně dva, to už pak mám dlouhou chvíli – kombinace úmorného horka, pištících dětí a nicnedělání má na mě fatální následky!!). Zajímavostí byl přechod z jedné pláže na druhou, takový jsem ještě neviděla – kamenné schůdky, romantická podloubí a tunýlky!

Vtipná situace nastala, když jsme si zkracovali cestu k autu přes kemp. Auto stálo na parkovišti kempu a to bylo jen pro kempaře. V kempu nás odchytil správce tvrďák a cholerik v jednom - Max a vystartoval na nás španělsko-anglickou hatmatilkou. Snažili jsme se rychle nastartovat a odfičet, ale Murphyho zákony na sebe nenechaly čekat a startovat jaksi nešlo. Auto začlo v nejlepší možnou chvíli stávkovat, semtam zachrochtalo – a zdechlo, Max jistě trpěl paranoiou, že tohle češi zase dělají naschvál! Vyhrožoval vším možným včetně policie. Aby si zachoval statut, vyburcoval španělské parťáky a vytlačili nás na silnici, což nám vzhledem ke stávkujícímu motoru bylo platné asi jako hadovi noha. Startovat ne a ne, a tak jsme rádoby provokovali a riskovali rozjetím zpátečkou zpět z kopečka na ono osudové parkoviště a rychlé startování. Nic :-) takto vyzkoušeno xkrát, možná až na šestý pokus to chytlo a mohli jsme odfičet pryč. Uff, obávám se, že Max zestárl o šest let a zadělal si na pořádný infarkt :)) holt španělé jsou temperamentní.

A odpočinkový večer? Po dlouhé době jsme se oblékli jako lidi a vyrazili na pravou španělskou paellu do místní restaurace, samozřejmě v tekutém doprovodu Sangrie s následným testováním místních diskoték, kdy mohu vyvodit závěr, že španělé jsou opravdu velmi družní! 

15. den 6.8. 2011

Po španělském večeru se vyspávalo, jak jinak a byl by hřích nezmínit že Péťovo probuzení bylo vskutku milé, když rozlepil oči a v trávě vedle jeho hlavy si velebilo hovno. Otázkou stále zůstává, zdali psí či lidské. Den strávený flákáním na pláži a k večeru odjezd směr Andorra, k troše vzrušení přispěla srážka s autem na parkovišti před supermerkáde, která se však vyřešila jedním vrzem a hurá stanovat na louce poblíž statků, směr Batet. 

16. den 7.8. 2011

Ráno nemilý deštík, nebudu se již zmiňovat o vyspávání druhého stanu, nepoučitelní! Po snídani odjezd do Andorry, kde bylo počasí díkybohu moudřejší. Jak příjemné bylo zjištění, že je v Andoře levný alkohol a elektonika.

Otestovali jsme místní skaliska, na lezení nám takto pomalu ale jistě vznikala závislost, přičemž pěkným záchytným a hlavně nepřehlédnutelným bodem v hledání skal byla „fat woman on bicycle“, monument na kruhovém objezdu.

Samozřejmě na noc jsme jeli přespat pod širák zase do Španělska, jelikož v Andoře si tenhle nelegální studentský počin dost hlídají. 

17. den 8.8. 2011

Snídaně, hygiena v řece a šup šup odjezd lézt do Andorry tentokráte do oblasti poblíž vesničky Engolasters se stejnojmenným jezerem. Večer odjezd směrem Vielha, kde jsme rozhodili sítě, tedy stany v jedné z bočních cestiček horské serpentiny.

18. den 9.8. 2011 První den treku

Závěr pyrenejského dobrodružství. Trek tentokráte údolím Val´d Aran, které leží v nejsevernější výspě katalánských Pyrenejí. Zajímavostí je, že Aranci mají i svůj vlastní jazyk, jehož základem je gaskonština a katalánština, obohacená o slovní zásobu z baskičtiny.

Národní park d´Aigüestortes i Estany de Sant Maurici 

je typický především více něž dvěma stovkami jezer ledovcového původu ve výškách 1 500 – 2 500 m.n.m., některá jsou hluboká až 50m! Mezi něma potoky, vodopády a říčky kroutící se do všech stran. Název Aigüestortes totiž znamená „klikatá voda“. Nad vodou se tyčí vrcholy třítisícovek, nejvyšší z nich je Besiberri Sud na západní hranici parku. Přes parkoviště Pónt de Ressec jsme dojeli blíže k Pontet de Rius 1 647 m.n.m., naloženi batožinama odchod směr Refugi dera Restanca 2 010 m.n.m., vytoupáno asi 600 výškových pohodovou nenáročnou GR11. U chaty samozřejmě hromada lidí a krásné jezero Lac dera Restanca a pár lezeckých míst, které jsme vyzkoušeli.

19. den 10.8. 2011

Slunko jsme měli zase nad hlavou a s radostí v duši stoupali po GR11 do sedla Coll de Crestada 2 475 m.n.m., 

okolo horských jezer Estany de Monges, Estany de les Mangades, Estany del For de cades, do dalšího sedla Port de Caldes 2 568 m.n.m., cesta byla rozmanitá a příjemná, místy jsme míjeli skupinky pasoucích se krav a mířili k Refugio Colomers 2 138 m.n.m., kde bylo zase lidí jak myší a hlavně lezecké oblasti!

20. den 11.8. 2011

Čekalo nás ranní lezení, ledová sprcha v refugiu a pak už jen zdolat malé převýšení od Refugia Colomers do Colh de Ribereta 2 338m.n.m., a sestupování, okolo jezera Lac de Montcasau a směr parkoviště Pont de Ressec a Pontet (Barraca) de Rius, sestupování dolů je pro mě vždycky spojené se smíšenými pocity, protože vím, že horu opouštím. A kdo ví, kdy se do Pyrenejí vrátím? :) 

21. den 12.8. 2011

Už nás čekala Andorra s otevřenou náručí, respektive levnou naftou 1,1 Euro a přejezd do Francie směr Perpignau (zde pláž, koupání), a fičíme autem směr Narbonne, Béziers, MontPellier, Lunel. 

22. den 13.8. 2011

Nimes, Montelimar, Valence, při malé čůrpauze jsme si vyhlídku fíkovník a za asistence kluků jsem trhala fíky jak o dušu:), a v pozdním odpoledni příjezd doLyonu, jež je druhou největší aglomerací ve Francii. Pozorovali jsme památky z dob 1. století před naším letopočtem, kdy tu Římané založili město Lugdunum, přičemž asi nejvýznamnější zachovalou stavbou z časů římských zakladatelů je amfiteátr. Na vršku Fourfiére stojí i Basilique Notre-Dame de Fourviére postavená v 19. století, jež je dominanta celého města, viditelná takřka odevšad. Prošli jsme impozantními francouzskými uličkami, okusili pečenou francouzskou bagetu a se slzou v očích si uvědomovali fakt, že nás čeká už jen cesta domů.

23. den 14.8. 2011

Německo a po 11 hod dopolední přejezd přes hranice ČR.